Dýňové koblihy (“buñuelos de calabaza”) jsou velmi oblíbenou pochoutkou z Valencie. Místní dokonce říkají, že jde o sladkost, na kterou máte prostě vždycky chuť (“un dulce que siempre apetece”).
Zvlášť během velkých svátků, jako jsou třeba Fallas (více zde), Velikonoce (viz tento článek), Dušičky nebo Vánoce (více tady), nemohou dýňové koblihy chybět na žádném stole. Jde o tradiční a velmi oblíbenou valencijskou sladkost.
Ve středomořské kuchyni jsou koblihy od pradávna velmi rozšířené a jejich základ se nijak neliší od těch českých. Těstu na bázi mouky se dá určitý tvar a osmaží se na oleji. Ve Valencii ale dostávají ještě dýňový dotek, obzvlášť v době, kdy je dýňová sezóna.
Koblihy údajně mají svůj původ ve Španělsku. První zmínky pocházejí už z 2. století před Kristem, kdy římský senátor, řečník a spisovatel Cato starší uvedl recept na jejich přípravu ve své knize o rolnictví “De agri cultura”. Později se koblihy objevily v maurské kuchyni chudých obyvatel žijících v jižním Španělsku. Typickým dezertem se pak staly především v oblasti Sevilla a Granada, kde se obalovaly v medu. Po vyhnání maurů si získaly oblibu mezi cikánským obyvatelstvem Andalusie, na jejichž jídelníčku setrvávají dodnes (slovo “cikánský” není v kontextu Španělska hanlivé, je to přesný překlad slova “gitano”, kterým se sami tito obyvatelé hrdě označují).
Těsto na dýňové koblihy je směsí mouky, vody, soli, droždí a dýně. Smaží se ve velkém množství rozpáleného oleje a pojídají se ideálně ještě teplé.
Typický tvar je oválný s dírou uprostřed, mohou být případně pocukrované a ideální je dát si k nim horkou čokoládu. Opravdu není nic lepšího, než si osladit život buñuelos de calabaza. A pokud si je chcete zkusit připravit doma, podívejte se na video-recept:
Pokud budete ve Valencii, ochutnejte třeba horchatu (více zde). A samozřejmě byste neměli opomenout typickou paellu (píšeme o ní tady). Pokud už paellu znáte, možná vám přijde k chuti její nudlová obdoba fideuá (více tady).
