Vyrazili jsme s kamarádkou Hankou na vodopády Iguazu ležící na hranici mezi Brazílií a Argentinou. Naposledy jsme se viděli na tenisovém turnaji Madrid Open, což bylo tehdy asi před rokem, takže jsme měli hodně k vyprávění. Seděli jsme na letišti, čekali jsme na náš let a kecali jsme. Průběžně se obměňovalo osazenstvo kolem nás, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost a nadšeně jsme si vyprávěli, co se za ten rok událo. Najednou se naproti nám zvednul ze sedačky důchodce s brýlemi, smál se na nás a řekl: „Vy česky?“. Poté přešel do angličtiny a škodolibě nám vysvětlil, že má manželku Češku a že rozuměl VŠEMU, o čem jsme mluvili. Oba nás polila studená…

Lístky na na karnevalový průvod byly platné na den příletu. To znamená ten samý den, co jsem musel na pohotovost, kvůli zdravotní indispozici. Infuze mě sice postavila zpátky na nohy, ale nebyl jsem ještě 100% fit. Jenže když už je člověk v Riu a má drahé lístky na karneval, tak prostě neexistuje jiná možnost než tam jít! Cesta z metra na sambodrom byla hrozná. Nenáviděl jsem každého, kdo mi zakřičel u ucha nebo do mě strčil a každý závan čehosi na grilu mi pokaždé otočil žaludek. Sambodrom byl obrovský a při pohledu na všechny ty zaplněné tribuny jsem měl pocit, jakobych se ocitnul ve filmu Hunger games. Měli jsme lístky na tribunu…

Vzal jsem si v práci 1 den dovolené, abych si mohl prodloužit víkend a taky trochu poznat a procestovat Brazílii. Jeden z cílů mých cest bylo Rio de Janeiro. Všichni mi říkali, že by to byl hřích nenavšívit Rio, když už jsem byl v Brazíli a zrovna v sezóně karnevalu. Na Rio de Janeiro zaručeně nezapomenu! Murphyho zákony bohužel zafungovaly a těsně před cestou jsem nebyl tak úplně ve formě. Myslel jsem si, že mi jenom něco takzvaně „nesedlo“ a že se z toho nějak dostanu. Podvědomě jsem si ani nepřipouštěl jinou variantu, když už bylo všechno zajištěné a zaplacené včetně poměrně drahého lístku na karneval. Rozhodně mě nenapadlo, že místo obdivování výhledu z Cukrové…

Probudil jsem se s kocovinou a samozřejmě jsem si říkal, že už NIKDY nebudu pít. Anebo aspoň už nikdy nebudu míchat caipirinhu s vodkou. V tom jsem ucítil, že mě svědí kotník. Když jsem rozlepil oči, zjistil jsem, že tam mám 3 štípance. Prolítlo mi hlavou: Takže jako teď mám tu ziku? To bylo první, co mě napadlo, a v zápětí jsem si uvědomil, že se v Sao Paulu o viru zika vlastně vůbec nemluvilo, narozdíl od masáže evropských médií před mým odjezdem do Brazílie. Původ mé kocoviny byl následující: kolegyně z práce slavila narozeniny a pozvala úzký kroužek kolegů na oslavu (doteď moc nechápu proč i mě?). Oslava se konala v jazz baru s živou hudbou. Když…

Dostat se na mezinárodní letiště Sao Paula v pátek odpoledne je mega stres. Když mi kolega z Madridu radil, ať se pokud možno vyhnu pátečním letům anebo ať jedu na letiště s 4 hodinovou rezervou, říkal jsem si v duchu, že musí určitě přehánět. Nepřeháněl! Sao Paulo patří k metropolím, které bohužel nemají metro nebo vlak, který by vás snadno dopravil z centra na letiště a naopak. Byla tu sice varianta dostat se městskou dopravou na letiště, ale v mém případě to bylo tak komplikované (vlak+metro+metro+metro+autobus), že bych na všechny ty přestupy potřeboval snad skoro 1 den dovolené. Proto jsem se rozhodl jet taxíkem. Ale pozor, nesměl to být jakýkoliv taxík, na který mávnete na ulici, protože…