španělská zelená karta
O životě

Španělská zelená karta – děs běs!

Tato část španělské zkušenosti byla asi nejtvrdší. Zároveň zpochybnila řadu mých obecnějších představ a iluzí o fungování Evropské unie. 

Jakmile jste cizinec zdržující se ve Španělsku déle než 3 měsíce, máte povinnost registrovat se u speciálního úřadu pro cizince. Výsledkem procesu je dokument, kterému jsme začali říkat španělská zelená karta (certificado de registro de ciudadano de la Unión). Bez ní je váš pobyt ve Španělsku nelegální a můžete být vyhoštěn.

Jako občané členského státu Evropské unie a navíc Schengenského prostoru jsme vše považovali za pouhou formalitu. Požádali jsme si přes internet o schůzku tzv. “cita previa” (čekací doba přes 2 měsíce je trochu šílená s ohledem na to, že limitem je délka pobytu 3 měsíce), připravili si potřebné dokumenty, vyplnili formulář, zaplatili poplatek a vydali se na úřad. Dáma za přepážkou byla velice komisní a sdělila mi, že pokud nemám ve Španělsku práci ani nejsem studentem na některé oficiální univerzitě, musím doložit, že mám dostatek finančních prostředků, abych zde mohl žít, aniž bych zatěžoval místní sociální systém. Vytáhl jsem tedy z rukávu výpis z účtu ve španělské bance, kde jsem měl asi 16.000 EUR. Paní ani nemrkla a sdělila mi, že mi nevěří, že ty peníze jsou moje. Že mi je tam mohl poslat kamarád, abych dostal zelenou kartu, a že mu je za pár týdnů vrátím. Vůbec ji nerozladil argument, že z výpisu je zřejmé, že protistrana, od které prostředky přišly, jsem já a můj český účet. Uložila mi opatřit si dokumenty prokazující původ peněz a stanovila lhůtu 10 dnů, aniž by mi byla ochotna specifikovat, jaké důkazy jsou pro ni postačující. Zároveň mi řekla, ze musím mít španělské privátní zdravotní pojištění, že nějaká evropská kartička zdravotního pojištění z Čech ji absolutně nezajímá.

Cestou z úřadu se mi hlavou začaly honit myšlenky, že jestli tu kartu nedostanu, asi budeme zase muset sbalit všechny naše krámy a kočky a s nepořízenou se vrátit do Čech. Byl to zatím jediný moment španělského dobrodružství, kdy mě přepadla nefalšovaná deprese. Přemýšlel jsem o Evropské unii a jejím smyslu. Předpokládal jsem, že jako občan EU si můžu svobodně zvolit, ve které zemi budu žít. Bez jakýchkoliv překážek. A najednou mi tady nějaká bába z pozice byrokratické moci bude hrozit prstem, že mě možná pošle zpátky, odkud jsem přišel.

Mou depresi ještě prohloubila skupinka bezzubých Rumunů v čekárně úřadu, kteří si radostně ukazovali právě získané zelené karty. Následně nám kamarád říkal, že rumunská mafie je tu pověstná a že dokáže pro své krajany zajistit vše potřebné včetně fiktivních pracovních smluv. Výsledný pocit: s poctivým Čechem, který chce mít vše v pořádku, úřednice vyběhne a jedná s ním jako s nějakým přistěhovalcem z rozvojových zemí. A pro prohnaného Rumuna je to skutečně pouhá formalita.

Nakonec vše dopadlo dobře, vyzbrojen hromadou výpisů z českých bank a kartičkou soukromého zdravotního pojištění jsem paní nakonec zdolal. Španělská zelená karta byla doma a kočky si oddychly, ze se nemusejí zase stěhovat přes půl Evropy.

Hodnocení článku:

[Celkem hlasů: 3 Průměr: 5]

Pošli to přátelům…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *