Určitě jste si už někdy dali polední nebo přesněji denní menu ve Španělsku (“menú del día”, v podstatě “nabídka dne” v restauraci). Za průměrnou cenu 10-15 EUR si můžete vychutnat první chod (“primer plato”), hlavní jídlo/druhý chod (“segundo plato”), k tomu kousek bagety, nápoj a dezert (“postre”), nebo místo něj kávu.
Málokdo ale ví, že za všechno může diktátor Franco. V 60. letech 20. století bylo totiž Ministerstvem informací a cestovního ruchu ve Španělsku na základě zákona zavedeno tzv. turistické menu (“menú turístico”). Jeho cílem bylo přilákat méně movité zahraniční návštěvníky, a to ve velkém měřítku. A fungovalo to. Příliv turistů vzrostl z 2,9 milionů v roce 1959 na 11,1 milionů v roce 1965 a trend dále pokračoval.
Bodem zlomu byl srpen 1964, kdy všechny podniky, které servírovaly jídla a nápoje, měly podle zákona povinnost nabízet turistické menu v následujícím složení:
- předkrm, polévka nebo krém coby první chod
- porce ryby, masa nebo vajec s přílohou jako druhý chod
- dezert v podobě ovoce, sladkosti nebo sýra
- chléb/bageta
- sklenice (250 ml) místního vína, piva, sangríe (psali jsme o ní tady) nebo jiného nápoje
Denní menu ve Španělsku (tenkrát ještě nazývané “turistické”) muselo být prezentované na viditelném místě a mělo být servírováno přednostně a co možná nejrychleji.
Zároveň bylo doporučeno upřednostňovat typicky španělská jídla. Mezi ně ministerstvo zahrnovalo především tato:
- paella (psali jsme o ní zde),
- “cocido a la madrileña” (dušený pokrm z cizrny, zeleniny, masa, slaniny a uzeniny)
- “tortilla española” (španělská bramborová omeleta)
- smažená ryba
- případně další typicky španělská jídla, která sklízejí úspěch v zahraničí
Denní menu ve Španělsku bylo proti srsti majitelům restaurací. Ti ho svým klientům nedoporučovali s tím, že jde o pokrmy horší kvality. A i když ho měli viditelně umístěné u vchodu, s jídelními lístky ho nerozdávali. Ministerstvo tedy v roce 1965 vydalo přísnější předpis, kdy denní menu muselo být součástí jídelních lístků. Zároveň jeho cena nesměla překročit určitou maximální částku, která byla odstupňovaná podle kategorie restaurace od 50 peset (dnes by to odpovídalo částce zhruba 9 EUR) pro 4. cenovou skupinu až po 250 peset (dnešních zhruba 45 EUR) pro luxusní restaurace.
Restauratéři si ale i tak našli různé způsoby, jak nařízení obcházet v podobě různých důmyslných příplatků a podobně. A nebo opravdu v rámci denního menu servírovali nekvalitní pokrmy, aby klienty přilákali zpět k výběru z klasického jídelního lístku.
Od roku 1970 zákon turistické menu přejmenoval na denní menu (“menú del día”) a umožnil restauracím nabízet i jiná menu než to povinné. Španělé si mezitím denní menu tak oblíbili, že ho většina restaurací zachovala. I když řada restaurací, především těch zaměřených na nízkopříjmovou klientelu, musela zmenšit porce a snížit kvalitu surovin, aby si zachovala určitou rentabilitu.
V 80. letech se pak rozvolnily podmínky, už nebyly určené maximální ceny a ne všechny kategorie restaurací měly povinnost denní menu nabízet. Evropská unie také zasáhla a tato povinnost postupně skoro v celém Španělsku zanikla. Jen v některých autonomních oblastech jako Aragón, Asturias nebo Navarra zůstaly platit nějaké zbytky starých předpisů a správně by tam v některých restauracích mělo být denní menu povinné. Ale protože si za těch 50 let získalo takovou oblibu a je v podstatě součástí španělského koloritu, jen těžko byste dnes našli restauraci, která by ho nenabízela.
Pokud tedy půjdete ve Španělsku do restaurace na jídlo, vzpomeňte si, za jak zvláštních okolností denní menu vzniklo. A pokud si nebudete vědět rady s jídelním lístkem, podívejte se na tento článek, kde shrnujeme pár základních tipů, jak se v něm vyznat.
