Moje mamka často říká: “Když chceš Boha pobavit, vyprávěj mu o svých plánech do budoucna.” Myslím si, že se Bůh v mém případě musí často chytat smíchy za břicho. Výpověď ve Španělsku, kterou jsem dostal, byla toho perfektním důkazem.
Když jsme uvažovali o stěhování z Madridu do Valencie, oba jsme věděli, že riskujeme naši práci. Já jsem se ale tolik neobával, protože jsem už nejméně 5 posledních let pracoval na 100% z domova a nebo byl služebně v Německu. Můj zaměstnavatel vyžadoval moji osobní přítomnost na interních schůzkách 2-3 krát do měsíce, občas (ale jen zřídkakdy) se objevila nějaká schůzka s potenciálním klientem. Nic, co by se nedalo bez problémů zorganizovat i z Valencie.
Takže když nastal pravý čas, oznámil jsem svému zaměstnavateli, že se stěhuju do Valencie, a přišel jsem s nabídkou maximální flexibility s tím, že budu schopný i nadále fungovat jako dříve, bez ohledu na aktuální bydliště. Nečekal jsem žádný významnější problém, ale realita byla naprosto odlišná.
Bylo mi sděleno, že pokud se stěhuju z Madridu, pro firmu už nemá smysl se mnou dál spolupracovat, a že mám podat výpověď. Takže kromě překvapení i podpásovka, protože kdybych podal výpověď, neměl bych nárok ani na případné odstupné ani na možnost přihlásit se na úřadu práce.
Po 6 a půl letech spolupráce mě to hodně mrzelo. Pro firmu jsem toho obětoval hodně, navíc v době covidové jsem v kritických situacích pracoval bez ohledu na osobní volno a dokonce jsem se po jistou dobu v rámci solidarity zřeknul určitého procenta své výplaty, aby firma přežila.
Nehledě na to, že podle pracovní smlouvy bylo mým místem výkonu práce moje bydliště (100% home office) a že nikde nebylo stanoveno, že mým bydlištěm má být Madrid.
Takže po dlouhém dohadování, kdy se nakonec firma zalekla, že bych ji mohl vláčet po soudech a pravděpodobně bych vyhrál, dospěla k závěru, že mi milostivě dá výpověď, čímž jsem alespoň získal možnost přihlásit se na úřadu práce a získat tak 2 roky na hledání nové práce ve Valencii.
Musím ale říct, že dostat výpověď ve Španělsku není žádný med a hodně to souvisí se španělskou mentalitou, kdy se dostanete pod tlak výčitek a osobních útoků, které s pracovním prostředím nemají co do činění, a stojí vás spoustu energie celý proces bez újmy ustát. Navíc jsem dospěl k závěru, že pravým důvodem, proč se mnou firma nechtěla spolupracovat dál, byla covidová situace, kdy se jim prostě hodilo zbavit se co nejvíce zaměstnanců. Teď už jen zbývá najít si něco nového. Osud ukáže, každopádně už nebudu Bohu vykládat o svých plánech (pro jistotu).
