Když jsme pořizovali byt ve Valencii, bylo to myšleno jako investice s tím, že se budeme moct přestěhovat na důchod k moři a splnit si tak další sen. Už jsme psali o tom, jak jsme byt jedno léto dávali do kupy, aby byl připravený k pronájmu, a jak jsme ho s těžkým srdcem předávali nájemníkům, protože nám prostě přirostl k srdci.
A to vědomí, že máme byt u moře, ale že musíme počkat na důchod, abychom se tam přestěhovali, nám nějak nedalo spát, až jsme začali mluvit o tom, jestli by se to nedalo nějak urychlit. A znáte to, jak vás taková představa dokáže natěšit, a čím víc o tom přemýšlíte, tím víc všechno směřujete k tomu, aby se to stalo.
Nemusím snad ani zmiňovat, jak to bylo těžké, když jsme do Valencie pravidelně jezdili na víkendy a pokaždé jsme se vědomě mučili tím, že jsme se šli projít “naší” ulicí a koukali nájemníkům z dálky do oken.
Takže přišlo léto 2019 a my jsme se definitivně rozhodli, že se pustíme do plánu, jak to celé zrealizovat. Největším problémem bylo, že jsme oba riskovali ztrátu práce. Myšák si ale hned po prázdninách promluvil se svými šéfy a ukázalo se, že by byli ochotní přistoupit na nějakou formu práce na dálku (připomínám, že v té době svět netušil nic o covidu a firmy nebyly příliš zvyklé na nové formy práce). Protože já jsem pracoval poslední 4 roky převážně z domova nebo byl na služebních cestách, nepředpokládal jsem nějaké větší problémy na své straně.
Takže jsme se mohli pustit do fáze realizace. Protože jsme oba analytičtí, měli jsme připravený komplexní projektový plán, který zahrnoval všechny fáze, úkoly, jejich časovou osu a sledování jejich plnění.
Startovali jsme v září 2019 a velké stěhovací finále bylo plánováno na červen/červenec 2020. A měli jsme se tak stát možná nejmladšími důchodci na světě, minimálně v tom kontextu: “Až budeme v důchodu, přestěhujeme se k moři.”
