Kulturní rozdíly a španělská mentalita nás od začátku hodně zajímaly. Ten správný vhled nám zprostředkovala naše profesorka španělštiny Isabel, která měla ten dar, dělat si sama ze sebe (a potažmo i z vlastního národa) legraci. Nehledě na to, že Španělé si obecně rádi dělají legraci úplně ze všeho.
Takže jsme se hned na jedné z prvních hodin dozvěděli, že turistům se tady říká “guiris”. Toto slovo pochází z dob válek o španělský trůn v první polovině 19. století, kdy se tak označovali příslušníci vojenských jednotek, které měly ve znaku “GRI”, a často šlo o cizince. Slovíčko, které má i v dnešním významu hanlivý podtext, vzniklo z baskického “guiristino” (španělsky “cristino” = stoupenec Marie Kristýny Bourbonské).
A jak se nejlépe pozná guiri? Samozřejmě když si objedná nápoj sangría, který celý svět považuje za oblíbený letní nápoj Španělů a oni se jen usmívají, protože je to perfektní marketingový produkt, ale oni si raději dají “tinto de verano”. Sangría prý vznikla tak trochu jako z nouze ctnost mezi studenty, když si chtěli udělat party a zpracovali zbytky z ledničky (různé ovoce, pozůstatky vín z předchozích pařeb, limonády apod.). Všechno smíchali a nízkonákladová fiesta mohla začít (recept na dobrou sagríu najdete tady). Naproti tomu tinto de verano je opravdu mezi místními oblíbený letní nápoj a připravuje se z červeného vína, lehce oslazené sodovky (“gaseosa”) případně citrónové limonády, spousty ledu a kousků citronů.
A pozor, ve Španělsku si na sebe neberte nic žlutého. Místní věří, že žlutá nosí pořádnou smůlu (více v tomto článku). Pokud tedy nechcete být centrem zvláštní pozornosti (například vás mohou všichni neustále pozorovat, jestli náhodou nezakopnete), vyhněte se žluté. A všimněte si, že na Španělích ji neuvidíte. Paradoxní je, jak silně je tato barva zastoupená v jejich státní vlajce.
Naopak pátek 13. nevadí, protože Španělé (stejně jako např. Řekové nebo obyvatelé některých zemí Latinské Ameriky) mají za smolný den úterý 13. Úterý se totiž španělsky řekne “martes” a je pojmenováno po římském bohu války Martovi (španělsky “Marte”), proto se tak také jmenuje rudá planeta Mars (pro svou barvu, která symbolizuje destrukci, krev a násilí). Zároveň podle legendy došlo zrovna v úterý 13. k onomu osudovému omylu ve zmatení řečí, které způsobilo zmatek kolem Babylonské věže a konec budování města Babylon. Starý španělský popěvek tak nabádá: “V úterý 13. se nežeň, nenaloďuj ani nevycházej z domova.” (En martes 13, ni te cases, ni te embarques, ni de tu casa te apartes.).
Španělská mentalita má ale jednu zásadní charakteristiku, a to je tykání. Pro Středoevropana naprostý šok, když přijde třeba k zubaři a doktorka mu tyká a očekává, že jí bude taky tykat. Tykáte si s číšníky v restauraci, s prodavačkami, lékárnicemi, s vaším potenciálním šéfem u pracovního pohovoru, prostě automaticky a téměř všude. Z jisté tradice se vyká snad jen osobám vysokého věku. Musím přiznat, že to pro mě hlavně na začátku bylo velmi osvěžující a osvobozující, odstraňuje to řadu zbytečných bariér a je to určitý prvek, který vnáší mezi lidi uvolněnější a přátelštější atmosféru. Mluvíme-li o kulturním šoku, tento patří mezi ty příjemné.
