Když se teď po více než 7 letech ve Španělsku ohlížím a vzpomínám, jak jsme tu začínali, připadá mi neuvěřitelné, jak spontánně jsme se do toho vrhli. Už jen ta úroveň španělštiny, s jakou jsme se sem stěhovali. Já bych možná ani nemluvil o “úrovni”, protože ta znalost byla naprosto minimální.
Zrovna nedávno jsem narazil na sympatický blog lektorky španělštiny Ivany Kudrnové (španělština do plavek), kde píše, že nejvíce ji potěší, když jí její student třeba řekne, že si zvládnul něco španělsky objednat. Úplně se mi vyplavily vzpomínky na naše začátky, kdy jsme bojovali se stejnými problémy. A šlo o mnohem triviálnější záležitosti, jako třeba co prohodit, když někoho pouštíte do dveří, nebo když se vás v obchodě zeptají na něco, co nemáte nacvičené.
Vybavilo se mi, jak mě před odjezdem připravovala moje blízká duše Karol, která je lektorkou cizích jazyků a překladatelkou ze španělštiny. Tato nesmírně praktická osoba mě jako úplně první naučila vulgarismy. Mám pocit, že má první slovíčka byla “joder” (a samozřejmě zásadní vychytávka, že “joder” se zkráceně řekne “jo”) a “mierda” (rovnou s použitím v celé větě “vete a la mierda”). Nechci to tady překládat do češtiny, takže nešpanělštináři, prosím použijte Google Translator. A jak se ukázalo, Španělé nechodí pro vulgarismy daleko a velmi často se s nimi setkáte i na pracovních schůzkách. Takže rada nad zlato! Nehledě na to, že když vás někdo pošle někam, hned víte, na čem jste (i bez slovníku).
Druhou větou, kterou jsem si tenkrát ze zjevných důvodů vepsal do paměti, bylo “no entiendo” (nerozumím). Asi si umíte představit, s jakou přípravou jsme se ocitli ve Španělsku. Naštěstí i zde ale hraje svou roli místní mentalita. Španělé se s vámi baví, i když mluvíte špatně, nedělají z ničeho vědu, prostě vás vezmou mezi sebe a pomalu krok za krokem vás integrují. Svědčí o tom i můj přístup ke španělštině, který mám od začátku – nebojím se mluvit s chybami. Je to absolutní opak mého vztahu k angličtině, ve které mám obrovské zábrany mluvit, když mám pocit, že bych mohl udělat chybu. Španělům jde totiž o obsah sdělení, nikoliv o formu. Oni tak rádi tlachají o čemkoliv, že vás tak příjemně motivují tlachat taky, i když s chybami.
Ale jakmile jsme si začali hledat práci a odpovídat na inzeráty, šlo do tuhého, protože mentalita nementalita, člověk chtěl udělat dobrý dojem. Pamatuju si, jak jsem Karol zoufale prosil, ať mi poradí nějaké základní reakce na příchozí hovory, abych hned po první větě nevypadal jako naprostý idiot. I tak představoval zvonící mobil ještě dlouho velké trauma.
Takže když mi někdo z přátel řekne, že obdivuje tu odvahu, s jakou jsme do toho šli, říkám si, že to byla spíš sladká nevědomost, která nám v tom tak trochu bezhlavém kroku nezabránila. A když už jsme v té vodě byli, prostě jsme se museli naučit plavat.
V této souvislosti nemůžu odolat a prostě sem musím dát video, které mě vždy pobaví. O tom, jak se může zvrhnout výuka španělštiny…
