Tapapiés v Madridu
Gastronomie

Tapapiés v Madridu a něco málo o Salvadoru Dalím

Jedna madridská čtvrť se jmenuje Lavapiés. Doslovný překlad znamená „umyj si nohy!“. Profesorka španělštiny nám vysvětlovala, že ve středověku byla tato část města za jeho hradbami a když se šlechta vracela z cest, myla si zde nohy, aby branou města vstoupila čistá. Dnes je to v podstatě součást centra a žije zde pestrý mix různých národností, na každém rohu je restaurace s kuchyní z nějakého exotického koutu světa, žije to tu takovou alternativní atmosférou.

Místní městský úřad se rozhodl uspořádat takový gurmánský multikulturní festival v ulicích čtvrti pod názvem Tapapiés. Jako noví obyvatelé Madridu jsme tedy vyrazili na průzkum neznámých koutů velkoměsta. Vyfasovali jsme mapu s přehledem 50 restaurací a jejich specialit, které měly jednotnou cenu 2€ (1x “tapas” = chuťovka a 1x “caña” = malé pivo). Byla to taková příjemná bojovka spojená s objevováním exotických jídel, popíjením piva a bloumáním uličkami této prazvláštní části Madridu. Tradice se ujala, protože letos (v roce 2019) byl už devátý ročník, festivalu se účastnilo přes 100 restaurací a konalo se přes 50 kulturních vystoupení v ulicích. Kombinace tapas + caña mezitím podražila na 2.50€.

Naši první účast v roce 2012 jsme spojili také s návštěvou muzea Reina Sofía, protože jsme chtěli vidět díla Dalího a Picassa. Zároveň jsme využili vstupu zdarma, který má většina velkých madridských muzeí dvě hodiny před zavírací dobou. Přihodila se mi historka jako vystřihnutá z filmu Světáci. Když jsme vešli do jednoho ze sálů, všimli jsme si, že tam probíhá projekce Dalího filmu Un perro andaluz. Myšák se na mě usmál a španělsky pronesl něco ve smyslu: „Tenhle film zrovna nemusíš, viď?“ Měl pravdu, na přednášce o španělské kultuře nám pouštěli ukázky a jedna scéna mi přišla obzvláště nechutná. Je tam muž beroucí si břitvu, koukající na měsíc v úplňku, který je rozdělený napůl úzkým mrakem, načež pristoupí k sedící ženě a rozřízne jí břitvou podélně oko. 

Přistoupila ke mně zaměstnankyně muzea a povídá: „Vám se nelíbí tento film?“ Jemně jsem v duchu proklínal Myšáka, že byl tak nediskrétní, ale zároveň jsem pocítil šanci být za intelektuála a ve světle Světáků jsem jí zasvěceným tónem znalce potvrdil: „Mně připadá takový krutý.“ Zamyslela se, zavrtěla hlavou a pozeptala se: „A proč vám připadá krutý?“ A já ještě zasvěcenějším tónem: „Vzpoměnte na tu scénu s okem!“ a rukou jsem naznačil řezný pohyb ruky. Při té vzpomínce jí zablýskly oči a vehementně začala přikyvovat: „Aaaa ano to máte vlastně pravdu. Je to takové šílené!“ S nejvážnějším výrazem, jakého jsem byl v tu chvíli schopen, jsem už jen pronesl: „Vždyť to je ale vlastně Dalí!“ a s pocitem Bridget, která konečně udala svou historku o příšerné situaci v Čečně, jsem odkráčel a zanechal onu dámu v myšlenkách o krutosti Dalího. A ve finále jsem si pomyslel, že na začátečníka ve španělštině to byl docela konverzační výkon hodný architekta.

Chcete-li nasát trochu atmosféry z Tapapiés v Madridu, mrkněte na následující ochutnávku:

Hodnocení článku:
[Celkem hlasů: 1 Průměr: 5]

Pošli to přátelům…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *