První dny v Madridu v roce 2012 jsem si pořizoval zápisky a musím se o ně podělit…
První den jsem věnoval zabydlování bytečku. Pronajali jsme si ho už z Prahy přes AirBnB s tím, že budeme mít 2.5 měsíce na to, najít si dlouhodobý pronájem. Ačkoliv se to zdálo jako poměrně dlouhá doba, realita nás překvapila a z hledání bydlení se pak stal zásadní problém. O tom ale až později.
Veškeré krámy, které jsem navezl z Prahy, jsem protřídil a uskladnil ve skříních, vybalil kufry a konečně jsem si připadal jako “doma”. Vyhlásil jsem pyžamový den, nanosil si dobroty k televizi a sledoval španělské programy. První krok k učení španělštiny.
Hned druhý den mi přinesl nový zážitek na cestě k poznání španělské mentality. Když jsem před domem vykládal z auta nákup, před cafeterií v přízemí postávalo několik lidí. Španělka kolem 40tky se od skupinky oddělila a oslovila mě. Ptala se, odkud jsem, že podle SPZtky to nedokáže poznat. Řekl jsem jí, že z České republiky. Tak mi poděkovala za informaci, pochválila mi auto, že je moc “bonito”, a vrátila se do cafeterie. Pak jsem jen slyšel, jak huláká na celou kavárnu: “¡República Checa!” a osazenstvo spokojeně zahučelo, jakože záhada vyřešena. Musel jsem se opravdu smát a už začínám pomalu chápat, proč jsou cizinci (hlavně ti z jižních zemí) tak překvapení, když přijedou do Čech, že jsme takové chladné povahy.
Potkal jsem taky souseda dědečka. Byl rád, že se můj problém s ubytováním vyřešil. Tak jsme si společně postěžovali na výpadek proudu v domě a šli si každý po svém.
Další den jsem byl na kávě s Madriďanem, kterého jsem poznal přes sociální sítě. Tedy spíše s Baskem žijícím v Madridu. Takže velká premiéra! Když jsme se domlouvali na místě a čase, napsal jsem mu, ať mě vezme na své oblíbené místo. Odpověděl mi, že jsem ho moc pobavil, protože obrat, který jsem použil, ve španělštině znamená to samé, jako když Angelika markýza andělů říká hraběti de Peyrac: “Joffrey, vezmi si mě!” To se tedy nepovedlo, ale obávám se, že počátky se španělštinou přinesou mnohem víc podobných přehmatů. Setkání s Xavierem bylo moc příjemné, snažil se mluvit srozumitelně a spíš mě nechal naslouchat. Zatím mám problém se vymáčknout, když chci něco říct. Ale rozumím vcelku dobře, takže jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí o životě v Madridu, dostal jsem tipy na shopping, na hledání realit, doporučení, ve kterých bankách si otevřít účet. Možná máme prvního madridského kamaráda. A nejen proto, že je kočičí člověk (má nádherné bílé koťátko s modrýma očima).
