Jak už jsem popsal v předchozím díle, situace s hledáním práce ve Španělsku nevypadala nijak příznivě. Takže když mi jedno odpoledne zazvonil telefon a na displeji se objevilo neznámé číslo, svitla jistá naděje! Hovor jsem profesionálně přijmul obvyklou frází “dígame”, což je něco jako české prosím nebo haló. Poté co si paní na druhé straně telefonu ověřila, že mluví se správnou osobou, následovala velmi rychlá smršť španělských slov. Moc jsem se nechytal a tak jsem se zeptal, jestli mi to může zopakovat. Asi si myslela, že pokud zopakuje to samé při stejné rychlosti jen víc nahlas, že to pomůže. Nepomohlo! Ale povedlo se mi zachytit název firmy, ze které volala, a naštěstí se mi to rychle spojilo s jedním inzerátem, na který jsem se hlásil. Byla to nabídka práce přes personální agenturu. A jelikož byl inzerát celý anglicky, nesměle jsem se zeptal, jestli může náš hovor pokračovat v angličtině. Paní kupodivu souhlasila a mně se obrovsky ulevilo! Popsala mi základní informace a domluvili jsme si termín prvního pohovoru.
Pohovor se konal v kanceláři agentury na krásné Plaza de Castilla v těsné blízkosti šikmých mrakodrapů známých pod názvem Puerta de Europa. Během pohovoru (naštěstí v angličtině) mi paní prozradila, že se jedná o práci pro velkou mezinárodní IT společnost, jejíž oficiálním jazykem je angličtina, takže vůbec nevadí, že zatím nemluvím plynně španělsky. To je moje šance, říkal jsem si! Po absolvování pohovoru mi paní sdělila, že mě pustí do druhého kola. Hurá! To se mělo konat již v kanceláři dané IT firmy, ale pouze v případě, že mě zahrnou do skupiny vhodných kandidátů z jejich pohledu. Pak doplnila nenápadnou poznámku, že bych to měl do práce blízko z adresy bytu, kterou uvádím v životopisu.
Když se mi paní neozvala do smluveného termínu, došlo mi, že už se mnou ta záhadná IT společnost nepočítá pro druhé kolo pohovoru. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem si řekl, že se tam prostě musím nějak dostat. Něco ve stylu: Když vás vyhodí dveřmi, zkuste to oknem! Dal jsem dohromady všechny indície, které jsem získal od paní z personálky, a nebylo vůbec nic obtížného dopátrat, o kterou společnost se jedná. Navíc jsem přes LinkedIn zjistil, že tam pracuje jedna Češka a Slovenka – zdravím Kristýnku i Luciu! Neváhal jsem a domluvil si s nimi schůzku. Obě byly naprosto úžasný, daly mi kontakt na HR manažerku a že prý ať se na ní obrátím a klidně se odvolám na ně. Tak jsem to udělal. A co se dělo pak? O tom zas příště!
