Historické centrum Sao Paula mi vzalo veškeré iluze. Veřejné stavby jako městské divadlo nebo katedrála byly v obležení lidí, kteří doslova nemají nic a jen tak leží na zemi bosí. Jasně, spousta lidí mi říkala, že v Brazíli jsou obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými, ale že to bude až tak drsný, jsem nečekal. Tak nějak optimisticky jsem pořád doufal, že to přece nemůže být tak hrozný. Může! O to víc mi došlo, v jaké bublině si žiju ve své moderní business čtvrti, kde se staví jeden mrakodrap za druhým a potkávám hezky oblečené lidi.
Do centra jsem vyrazil jednou v sobotu ráno hned po snídani a rozhodl jsem se, že už je na čase vyzkoušet místní metro. Do mé čtvrti nevedla žádná linka metra, ale v blízkosti byla nadzemka. Stačilo jen popojet 3 stanice a dostat se tak na linku metra č. 4. Vybavila se mi krátká konverzace s kolegy z práce, kteří mi říkali, že metro v Sao Paulu je čisté a bezpečné. Vzápětí však dodali, že nadzemka v blízkosti kanceláře NENÍ metro. Vyzbrojen touto informací jsem vyrazil na stanici. Samozřejmě jsem se tvářil, že nadzemkou jezdím odjakživa, ale byl jsem ve střehu. Úspěšně jsem si koupil lístek (nedalo se to splést, existoval totiž jenom 1 přestupní tarif) a strčil jsem ho do turniketu po vzoru ostatních. Lístek zcela zmizel a přístroj mě nechal projít. Pak jsem si uvědomil, že nemám nic v ruce pro případ, kdybych narazil na revizory a lehce jsem znejistil. Nechtěl jsem na sebe zbytečně poutat pozornost a tak jsem se na to vykašlal a šel jsem s davem na nástupiště. Vlak byl moderní a čistý a lidi v něm vůbec nevypadali nebezpečně. Někteří dokonce měli v ruce mobily a hlasitě telefonovali (to bylo proti všem bezpečnostním pravidlům, co jsem četl na netu). Na 3. stanici jsem vystoupil a hledal jsem přestup na metro. Bylo to trochu krkolomný, ale dav mě nasměroval. Stanice metra byla šíleně hluboko – napočítal jsem 4 různé eskalátory (kam se hrabe metro na Náměstí Míru v Praze). Během dne jsem při přesunech po městě vyzkoušel 3 různé linky metra a můžu potvrdit, že metro bylo čisté a cítil jsem se v něm bezpečně. Na zpáteční cestě do hotelu jsem čekal dlouho na vlak nadzemky. Na nástupišti bylo docela dost lidí a mnoho z nich nespokojeně kroutilo hlavou. Po několikátém opakovaném hlášení jsem pochopil, co říkali. Prý že na trati probíhaly nějaké úpravy a proto byly delší časové intervaly. Asi po šesté repríze hlášení (vlak stále nikde) už jsem taky nespokojeně kroutil hlavou a zaručeně tak zapadnul v davu místních.
