Začal jsem chodit na portugalštinu. Nacpali mě do kurzu s kolegyní, kterou jsem si pojmenoval Emily, protože byla podobná postavě Emily ze seriálu Revenge. Ta moje Emily měla zhruba středně pokročilou úrověň, takže jsem se cítil dost provinile, že jsem jí brutálně pokazil její doposud privátní hodiny. Když jsem se jí žertovně omluvil, že ji musím totálně ruinovat její hodiny, protože jsem absolutní začátečník, tak reagovala celkem chladně a lehce nafoukaně. Tím pádem mi bylo naprosto jasný, že z nás kamarádi asi nebudou.
Lektorka byla mladá sympatická holka, která na sebe v úvodu práskla, že je možná dyslektická, takže jsem celkem váhal, zda to, co psala na tabuli, bylo pokaždé správně napsané. Knížka, ze které jsme se učili, se směla používat jenom na hodinách a neexistovala možnost půjčit si ji domu – tomu jsem moc nerozuměl a dělal jsem si z toho srandu, že to musela být extrémně vzácná kniha, zřejmě jediný výtisk na světě.
Pravda, nejsem sice vyškolený lektor, ale přišlo mi dost divný začít první lekci slovy „začneme konverzací“. Vyprsknul jsem smíchy a řekl jsem lektorce (španělsky), že klidně můžem konverzovat, ale jelikož moje portugalština byla kriticky nulová – uměl jsem jen pozdravit a poděkovat – tak že jí budu odpovídat španělsky. V hlavě se mi odehrála scénka ze Slunce, seno, jahody: „Copak jsem blbá nebo mladá, abych dala králíkům trávu z řezárny?“ Myslím, že lektorka rychle pochopila, že začít konverzací nebyl ten nejlepší nápad a že to se mnou bude mít asi těžký. Připadala mi trochu skleslá, když začala psát na tabuli písmena abecedy a vysvětlovat základní pravidla výslovnosti. Emily to úplně rozhodilo a začala říkat něco o tom, že má hodně práce, a že by teda radši šla pracovat. Nic jsem neříkal a měl jsem docela radost, že se z toho nakonec vyklubala privátní hodina pro mě.
