Intenzivní jazykový kurz jsme měli rozdělený na dopolední část gramatiky a odpoledne hodiny konverzace. Náš odpolední učitel se jmenoval Javier. Snažil se působit sympaticky, ale byl trochu zvláštní. Dodnes si vzpomínám, jak mě přivádělo k šílenství jeho pomýlené uvažování ohledně obtížnosti slovíček. Tak například čteme nějaký článek a ultra komplikované slovíčko o pěti slabikách nechá bez povšimnutí, ale místo toho zdlouhavě vysvětluje jasná slova, která jsou převzatá a tudíž stejná či hodně podobná! Tak třeba slovo rádio. Javier se postavil k tabuli a slovíčko tam přepsal. Přitom ho několikrát opakoval: “la radio … la RA-dio … la RA-DIO”. Nepomohlo ani když jsme dávali jasně najevo, že víme, co dané slovíčko znamená, on si stejně jel ve svém rytmu.
Začátky nebyly jednoduché. Člověk si tak moc přeje vyjádřit, co má na jazyku, ale doslova mu chybí slova v nové řeči. Angličtina byla zakázaná, i když jsme ji všichni ovládali. Stejně jsme rebelovali a sem tam si určité slovíčko ověřili pro jistotu v angličtině. Vtipných okamžiků spousty, stejně tak trapasů! Ale s tím se asi musí počítat, když člověk vystoupí ze své komfortní zóny a je zavřený v učebně s neznámými lidmi, kde chtě nechtě dělá chyby a plácá občas blbosti.
Zajímavé bylo postupné odhalování příběhů spolužáků a především jejich motivace ke studiu španělštiny. My dva a pár dalších spolužáků, kteří se z různých důvodů ocitli ve Španělsku a potřebovali se naučit jazyk, jsme byli za šprty. Naopak ti, kterým kurz zaplatili rodiče nebo dokonce vlády jiných států, na to celkem kašlali.
Čas rychle utíkal a blížil se konec našeho měsíčního kurzu. A protože jsme se zatím necítili dostatečně zdatní, rozhodli jsme se připlatit si další měsíc intenzivního kurzu. Postupně jsme se dohrabali z původní úrovně A1 až na rozhraní B1-B2 a opouštěli školu s falešným dojmem, že už umíme španělsky. Iluzi nám velmi brzy rozbilo mnoho střetů s realitou, ale o tom zas jindy.
