Po více než týdnu v Brazíli jsem mohl opravdu potvrdit tvrzení mojí kolegyně, že Brazilci jsou hodně “touchy”. Téměř pokaždé, když jsem se s někým střetnul na chodbách kanceláře, tak mě poplácal po rameni. Už jsem vypozoroval, že to byla naprosto normální věc a nestávalo se to jenom mně – cizinci z Evropy, protože Brazilci prý mají děsně rádi cizince. Já jsem na druhou stranu musel působit tak nějak chtivě, když jsem při uvítání kolegyň automaticky dával dvě pusy na tvář – jednu zleva a jednu zprava – jak jsem byl zvyklý ze Španělska. A přitom jsem byl už párkrát upozorněn, že v Brazílii se dává jenom jedna pusa.
O víkendu jsem vyrazil do centra s novým kamarádem Nicolasem. Seznámili jsme se v letadle po cestě do Sao Paula. Já jsem mu totiž vyfouknul časopis o filmech, který měl údajně vyhlídnutý, když letuška roznášela časopisy a noviny. Nico byl z Galicie a žil v Sao Paulu asi dva roky, což z něj dělalo ideálního průvodce. Sešli jsme se na rušném bulváru Avenida Paulista a k mému milému překvapení jsem zjistil, že každou něděli byl tento bulvár kompletně uzavřený pro auta a přístup měli pouze chodci a cyklisti. Atmosféra byla úžasná, celý bulvár pulzoval životem a energií. Z jednoho místa se ozýval příjemný zpěv hitů od Elvise, o pár set metrů dál si skupinka místních montovala improvizovaný stage a ladili nástroje a jinde se tančila samba. Z bulváru Avenida Paulista jsme si to zamířili do parku Ibirapuera, na který jsem se moc těšil. Přestože je to opravdu velký městský park, bylo tam až nějak moc lidí a jak jsem se dozvěděl v zápětí, v neděli bylo zkrátka populární vyrazit do parku a sportovat. Prošli jsme si park, místy to byl adrenalin, protože urputní běžci a cyklisti měli pocit, že jim park patří. Nico navrhnul, že si zajdeme někam na jídlo a já se těšil, že si sednu na chvíli do stínu. Jídlo bylo moc dobrý, takový to mega organic, který stojí dvakrát tolik, ale chuťově to vlastně není zas až tak jiný. Na pozdní oběd dorazila i kamarádka Nica – jmenovala se Andresa a byla to sympatická Brazilka. Barvou hlasu a tím, jak si pohrávala s vlasy, mi připomínala Gisele Bundchen. Naštěstí mluvila španělsky, jinak bych se ztrácel v konverzaci. Už si nevzpomínám, kdo z nich dostal nápad, že musím po obědě ochutnat zmrzlinu z bobulí acai. Později jsem si dohledal, že acai bobule jsou plodem palmy, která roste jenom v Amazonii a barvou připomínají naše borůvky. Zmrzlina byla opravdu osvěžující (v tom horku), chuťově spíš nakyslá, ale nebyla to nijak výrazná chuť. Mohlo mě napadnout, že ta sytě fialová barva se projeví v mém těle hned dvakrát – jednou při vstupu (asi jako když jíte borůvky) a podruhé… no vždyť víte.
