Zatím jsem neměl moc času poznávat krásy Sao Paula, protože pracovní dny mi moc volného času nedopřávaly. Tak nějak jsem očekával, že to bude v režimu práce, práce, práce, pak na hotel, trochu vyspat a ráno zase nanovo práce. Nicméně šedý stereotyp mi rozbíjelo jiné pracovní prostředí a především jiný jazyk.
Zjistil jsem, že dvakrát týdně dostává každý zaměstnanec zadarmo ovoce. Taková milá paní obcházela všechny stoly a každému rozdávala 1 kus. První ovoce, které jsem zažil, bylo jablko. Říkal jsem si, jestli dojde na řadu nějaké exotické neznámé ovoce, tak asi budu muset pozorovat kolegy, abych zjistil, jak se to má jíst. Jablko jsem si snědl a pracoval dál s pocitem, že dělám něco pro svoje zdraví. Najednou se ke mně otočil kolega, co seděl přede mnou, něco mi říkal portugalsky a ukazoval směrem ke kuchyňce. Jediné slovo, které jsem pochytil bylo ‘copa’. Přišlo mi to zvláštní, protože slovo copa mám ze Španělska spojené převážně s alkoholickým drinkem. Že by tu péči o zdraví takhle zazdili koktejlem podávaným v kuchyňce? Předstíral jsem, že perfektně rozumím, co mi kolega chtěl sdělit, a intenzivně jsem bouchal do klávesnice, abych dal najevo, že právě dělám na něčem důležitém. Nedalo mi to a asi tak za čtvrt hodinky jsem se vydal podívat do té kuchyňky. Jediné, co jsem našel, bylo několik dalších jablek. Pak mi padly oči na dveře od kuchyňky, na kterých byl nápis copa. Okamžitě mi všechno došlo. Takže copa znamená kuchyňka a ta zpráva od kolegy musela znamenat, že jestli chci další jablko, tak jsou v kuchyňce. Poučení pro příště – caipirinha v práci prostě nebude!
Jiný den jsem zjistil, že ovoce zadarmo nebyl jediný způsob, jak pečovat o zdraví zaměstnanců. Dva dny v týdnu se v kanceláři pravidelně objevoval přecvičený týpek ve cvičením úboru. Jeho biceps měl velikost mého stehna a celkově byl nějak moc veliký, jakoby přifouknutý pumpičkou. Začal předcvičovat a někteří kolegové vyskočili ze židle a začali cvičit s ním. Bylo to sice jenom aerobní cvičení na protažení svalů, ale moc se mi do toho nechtělo. V košili a kalhotech jsem si nepřipadal zrovna nejlépe oblečený na nějakou pohybovou aktivitu. Rozhlížel jsem se po kanceláři a hledal jsem někoho, kdo by taky rebeloval a nehodlal se zapojit. Sláva, několik lidí na to doslova prdělo, a tak jsem zůstal sedět a dál dělal na svých věcech. Necítil jsem se nijak provinile, protože jsem ráno před prací chodil pravidelně do hotelového fitka, takže jsem měl splněno.
