V březnu roku 2013 mi zavolala moje budoucí šéfka spolu s jejím nadřízeným, aby mi sdělili, že jsem prošel výběrovým řízením. Jupííí!!! Řekli mi, že nástup je možný za 10 dní a zároveň dodali, abych si těch následujících 10 dní pořádně užil a nabral síly, protože je prý budu potřebovat. Po takové zprávě jsme narychlo naplánovali několikadenní výlet do Andalusie se zastávkami v Málaze, Granadě, Marbelle a na Gibraltaru. Nebyl to asi úplně nejlepší nápad procházet se bosýma nohama ve studeném moři na břehu Málagy, protože jsem se vrátil do Madridu s virózou. Ale stihnul jsem se naštěstí jen tak tak dát dokupy na můj první den v práci ve Španělsku.
V ten velký den D jsem přišel na devátou a hlásil jsem se na recepci přesně podle instrukcí z HR. Když mě tam vyzvedla moje šéfka, s úsměvem mi jako první sdělila, že jsem přišel zbytečně brzo. Nechápavě jsem se na ni podíval a ona mi vysvětlila, že většina kolegů se v pondělí ukáže až tak před desátou, takže mě představí zbytku týmu prostě někdy v průběhu dne. Můj laptop překvapivě ještě nebyl nachystaný, a tak jsem místo toho vyfásnul několik vytištěných dokumentů k prostudování. Nejpraktičtějším z nich se ukázal být plán rozmístění pracovních stolů na “mém patře” včetně fotek a jmen kolegů.
Pak následovala schůzka s HR generalistou, během které jsme pořešili administrativní papírování pro některé zaměstnanecké benefity. Na zbylé benefity jsem si musel ještě počkat, protože podmínkou byl odpracovaný minimálně jeden rok. Pracovní smlouvu jsem dostal naštěstí dvoujazyčnou ve španělštině a angličtině, jinak bych si asi moc nepočet vzhledem k mé tehdejší úrovni španělštiny. To, co mě ve smlouvě překvapilo, byla šestiměsíční zkušební doba.
Po návratu z HR proběhlo klasické představovací kolečko, kterému říkám gramofonová deska. Spočívalo to v tom, že jsme spolu s mojí manažerkou obešli všechny stoly na patře, aby mě představila kolegům. Monotónní krátké představení mé osoby v podání mé šéfky už jsem po páté repríze uměl nazpaměť a v duchu jsem si počítal kolik opakování nás ještě čeká. Pochopitelně jsem nepochytil úplně všechna jména kolegů a dokázal jsem si jich zapamatovat jen zlomek. Uklidňoval jsem se tím, že mám přece ten vytištěný plánek se jmény a fotkami, a tak se nebudu muset trapně ptát, jakže se to ten dotyčný jmenuje.
Zbytek dne jsem strávil střídavě čtením vytištěných dokumentů a povídáním s lidmi, kteří seděli v těsné blízkosti. Domů jsem odcházel s pocitem, že můj první den v práci ve Španělsku nebyl vůbec špatný.
