Svět po koronaviru určitě bude jiný než ten, jaký jsme znali. Ale možná jsme ho tak trochu znali, jen jsme zapomněli.
Blíží se léto a já přemýšlel, jaké to letošní vlastně bude. Koronavirus začne ustupovat, vlády jednotlivých zemí začnou uvolňovat opatření, lidé se budou moci pomalu nadýchnout, uklidnit se a život se začne vracet k normálu. Ale něco bude jinak.
Určitě se nepoženeme do cestovních kanceláří rezervovat si zájezdy do zahraničí. Budeme opatrní, možná ještě nebude možné zcela volně cestovat. Tak se začneme rozhlížet kolem sebe a spíš si zajedeme na výlet do okolí, navštívíme vzdálené příbuzné na druhém konci republiky, ale budeme se držet “doma”.
Bude to trochu připomínat 70. léta, kdy jsme do zahraničí nemohli z jiných důvodů. Teď možná nebudeme chtít. Dočasně. Třeba se stane létání zase výsadou bohatších vrstev jako před 50 lety. Řada klasických aerolinek možná zkrachuje, jiné budou potřebovat čas, aby se vzpamatovaly, a létat budou jenom drahé soukromé tryskáče. Pláže u moře budou bez obvyklých turistů, místní na ně zase začnou chodit. Paříž v sobě objeví tu šarmantní francouzskou duši, Řím svůj pozapomenutý jižní temperament.
Svět se od globalizace na určitou dobu přikloní k lokalizaci. V ekonomické sféře se o tom mluvilo dávno, ale nikdo nečekal, že by to mohlo přijít ve společenské rovině a tak razantně. Možná jsme se potřebovali zastavit, vydechnout a trochu se rozhlédnout kolem sebe. Vidět to, co máme nadosah. Neostřit na daleký horizont, spíš zavřít oči a zaposlouchat se do zvuků okolí. Až ty oči otevřeme, asi svět uvidíme trochu jinak. A přeměníme ho. Jak moc, to ukáže čas.
Každopádně letošní léto budou asi tak trochu Pelíšky a Balaton po sezóně. Ale já se na něj těším, protože bude jiné a zároveň něčím povědomé.
