Konečně nastal velký den D a my si mohli říct: “Stěhujeme se k moři.” Našich 50 krabic už bylo uskladněno ve valencijském bytě a my strávili celý týden přípravami na předání bytu v Madridu.
Trochu nás vystresovala naše realitní makléřka Carmen, které jsme říkali Bohdalka (podoba byla neuvěřitelná). Sdělila nám, že náš pronajímatel coby starý pán předal své majetkové zaležitosti dceři, která je pěkná mrcha. Že prý je schopná dělat obrovské problémy při převzetí bytu, hledá každé smítko, aby mohla strhnout co největší částku z kauce. Prý v jednom bytě i vytahovala z kuchyňské linky pračku, aby našla nějaké nečistoty.
Tak jsme udělali takový generální úklid, jaký ten byt určitě nikdy nezažil. Částěčně jsme vymalovali i některá místa, i když ve Španělsku malování není povinností nájemníka. I tak jsme byli připravení na nejhorší, ale paradoxně nás paní Cristina překvapila úplně opačným jednáním, byla velmi příjemná, úroveň úklidu vůbec neřešila a předání proběhlo naprosto na pohodu. Dodnes nevíme, jestli si Bohdalka všechno vymyslela, nebo co mezi těmito dámami bylo za problém.
Zjistili jsme jedno specifikum ohledně kauce ve Španělsku. Pronajímatel má povinnost nájemní smlouvu nahlásit na radnici a kauci musí převést na speciální účet města, kde je uložená, dokud neskončí nájem. Jakmile pronajímatel radnici doloží ukončení nájmu, kauce mu je vrácena. Je to opatření na ochranu nájemníků, aby pronajímatelé kauci neprošustrovali.
Po nečekaně bezproblémovém předání bytu v Madridu jsme tedy sbalili kočky, nasedli do auta a vyrazili za naším novým životem do Valencie. Fáze “stěhujeme se k moři” se stala skutečností a my tomu nemohli uvěřit.
