O životě

3 měsíce v Brazílii – díl 14.

Vyrazili jsme s kamarádkou Hankou na vodopády Iguazu ležící na hranici mezi Brazílií a Argentinou. Naposledy jsme se viděli na tenisovém turnaji Madrid Open, což bylo tehdy asi před rokem, takže jsme měli hodně k vyprávění. Seděli jsme na letišti, čekali jsme na náš let a kecali jsme. Průběžně se obměňovalo osazenstvo kolem nás, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost a nadšeně jsme si vyprávěli, co se za ten rok událo. Najednou se naproti nám zvednul ze sedačky důchodce s brýlemi, smál se na nás a řekl: „Vy česky?“. Poté přešel do angličtiny a škodolibě nám vysvětlil, že má manželku Češku a že rozuměl VŠEMU, o čem jsme mluvili. Oba nás polila studená sprcha, když jsme si uvědomili, jak intimní věci jsme zrovna probírali. Let trval jen hodinu a půl a po příletu jsme utíkali na taxík, abychom měli co nejvíc času na odpolední návštěvu brazilské části vodopádů. Taxikář by dost naštvanej, když jsme mu řekli název hotelu. Byl totiž nedaleko letiště, jen pár kilometrů a on čekal asi mnohem lepší kšeft. Podle rychlosti, kterou jsme jeli, bylo zřejmé, že se nás chtěl co nejrychleji zbavit a vrátit se na letiště pro lukrativnější klienty. Měl jsem pocit, že jsme na kruhácích jeli snad jenom na dvou kolech. V hotelu nám oznámili, že náš pokoj nebyl ještě k dispozici a tak jsme se převlíkali potupně na záchodech a poté jsme vyrazili na vodopády. Fronta na lístky nebyla nijak hrozná a celkem rychle jsme se dostali i do autobusu, který nás provezl národním parkem a přiblížil nás ke stezce vedoucí k vodopádům. Sotva jsme vystoupili, už nás vítali roztomilí nosálové, kteří žebrali o nějakou mlsku a kolem nich byla hromada asijských turistů, kteří fotili úplně VŠECHNO. Vodopády byly dechberoucí a fascinující zároveň. Taky jsem začal fotit úplně VŠECHNO. Když jsme se přiblížili k rampě vedoucí do nitra vodopádu a objevili se domorodci prodávající pláštěnky, bylo mi jasný, že pravý adrenalin na nás teprve čekal. Na pláštěnky jsme se vykašlali a natěšeně jsem se vrhli na rampu, kde nás okamžitě osvěžil jemný sprej vody, sotva zafoukal vítr. Než jsme došli až na samotný konec rampy, byli jsme dost mokrý, ale byl to tak silný zážitek, že nějaký mokrý věci člověk vůbec neřešil.

Na druhý den jsme si na hotelu objednali transfer do Argentiny, abychom viděli vodopády i z druhé strany. Zvláštní systém, ani jsme neměli v ruce žádné potvrzení, ale řekli nám, ať se nebojíme a že v půl deváté vyrazíme. Předpověď počasí nevypadala moc dobře, hrozily silné bouřky, ale chytrý telefon říkal, že spíš až odpoledne (modlili jsme se, aby to byla pravda). Dorazili jsme na recepci radši už ve čtvrt na devět, aby nám neujeli. Auto dorazilo samozřejmě se zpožděním a vyjeli jsme až po deváté. Takže půl hodiny hezkého počasí jsme právě ztratili.  Na celnici naštěstí nebyla fronta a celkem rychle jsme se dostali na argentinskou stranu. Po národním parku nás vozil vlak… nebo spíš takový ten turistický vláček, který se vlekl děsně pomalu a byl dost nepohodlný. Obdivovali jsme vodopády zeshora a dostali  jsme se do těsné blízkosti přepadu zvaného Ďáblův chřtán. Neuvěřitelné množství vody! Poté jsme si ještě dali túru džunglí podél vodopádů, kolem poletovali motýli a exotičtí ptáci. Zase jsem fotil úplně VŠECHNO! Bylo to jako ocitnout se najednou ve ztraceném ráji. Na zpáteční cestě vláčkem se rázem setmělo (cca 13:30!) a než jsme se stihli dokodrcat zpět do turistického centra, začalo hustě pršet. Utekli jsme před bouřkou do fast food občerstvení, kde několikrát vypadnul proud, ale naštěstí jsme přečkali to nejhorší v úkrytu. Ve 14:30 (kupodivu přesně na čas) dorazil náš transfer a my jsme se vrátili příjemně unavení na hotel a už nám bylo úplně jedno, že celý zbytek dne propršelo.

Hodnocení článku:

[Celkem hlasů: 0 Průměr: 0]

Pošli to přátelům…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *