Dostat se na mezinárodní letiště Sao Paula v pátek odpoledne je mega stres. Když mi kolega z Madridu radil, ať se pokud možno vyhnu pátečním letům anebo ať jedu na letiště s 4 hodinovou rezervou, říkal jsem si v duchu, že musí určitě přehánět. Nepřeháněl! Sao Paulo patří k metropolím, které bohužel nemají metro nebo vlak, který by vás snadno dopravil z centra na letiště a naopak. Byla tu sice varianta dostat se městskou dopravou na letiště, ale v mém případě to bylo tak komplikované (vlak+metro+metro+metro+autobus), že bych na všechny ty přestupy potřeboval snad skoro 1 den dovolené.
Proto jsem se rozhodl jet taxíkem. Ale pozor, nesměl to být jakýkoliv taxík, na který mávnete na ulici, protože by to mohl být podvodník, který vás s pistolí v ruce zaveze k bankomatu a donutí vybrat peníze. V kanceláři mi doporučili používat výhradně radiotaxi anebo dopravu typu Uber. Já jsem používal Cabify, které jsem měl vyzkoušené z Madridu a vždy perfektně šlapalo. Když jsem si objednal auto na mou páteční cestu na letiště, počítal jsem skutečně se 4 hodinovou rezervou a v objednávce jsem jako cíl cesty uvedl letiště.
Jak to celé proběhlo? Takhle: Auto přijelo včas, ale podle lehce pozvednutého obočí řidiče při pohledu na můj kufr jsem vytušil, že se něco děje. Řidič mi řekl něco portugalsky a teprve až když otevřel zavazadlový prostor mi došlo, co bylo problémem. Přes celý zavazadlový prostor měl totiž bombu na LPG. Začal jsem být trochu podrážněný. Přišlo mi celkem logické, že když někdo cestuje na LETIŠTĚ, tak asi bude mít nějaké to zavazadlo! Moje portugalština nebyla dostačující k tomu, abych vyjádřil svůj aktuální pocit a tak jsem radši mlčel. Naštěstí jsem měl jenom malý kufr na palubu letadla a ten se dal našťouchat vedle nádrže na LPG. No nic, nenechal jsem se úplně vykolejit a vydali jsme se na cestu. Doprava houstla, hodně jsme čekali na křižovatkách, kde se ani nedalo projet na zelenou kvůli zácpě v křižovatce. Další šok na sebe nenechal dlouho čekat. Díval jsem se do mapy v mobilu, kudy jedeme a přišlo mi to nějak divný, protože letiště bylo jiným směrem. Řidič asi vycítil moje obavy a začal mi vysvětlovat, že musí ještě na benzínku. To už jsem byl hodně naštvaný a kvůli jazykové bariéře jsem se zmohl jen na hlasité povzdechnutí, ale v duchu jsem si říkal, jak mu to vytmavím v hodnocení spokojenosti. Cesta pokračovala a doprava byla šílená. Stáli jsme v kolonách, kolem nás nonstop troubily motorky, které se snažily procpat záplavou aut a ve vzduchu byla cítit nervozita! Můj řidič mi vykládal, že používá nějakou super aplikaci, která mu radí, jak se vyhnout kolonám. Dost jsem pochyboval o její funkčnosti, protože jsme neustále stáli v kolonách i po jeho manévrech v bočních uličkách. Byl jsem ve stresu z toho všeho hluku kolem a k tomu řidič sjel do chudé čtvrti, aby se opět pokusil vyhnout zácpě. Otočil se na mě, zazubil se a řekl jenom: „dejnžirus hír“. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že na mě zkouší mluvit anglicky, ale sám jsem moc dobře viděl, v jaké čtvrti jsme se ocitli, a přál jsem si být odtud co nejdřív. Ulevilo se mi, když jsme se konečně dostali na dálnici vedoucí na letistě, ale i tak jsme sem tam stáli v zácpě. Když jsme se blížili k terminálu, neskutečně se mi ulevilo, že svůj let stihnu. Řidič mi začal vykládat, že na tomhle terminálu ještě nikdy nebyl. VŮBEC mě to nezajímalo, ignoroval jsem ho a měl jsem pocit, že jsem během těch 36 kilometrů na letiště zestárnul o 3 roky.
