Jestli jste někdy viděli rozhovor české modelky Petry Němcové pro americká média, určitě vám neuniklo, že se představuje jako Petra Nemkouva. Poprvé, když jsem to zaregistroval, jsem si myslel, že se jedná a nějaký rozmar. Dnes po více než osmi letech života ve Španělsku ji plně chápu, protože sám dělám něco podobného z praktických důvodů.
Když máte ve jméně i příjmení souhlásku ch, která se španělsky vyslovuje jako č, je to jako kdybyste rázem získali novou identitu. Ať se vám to líbí nebo ne, musíte si zvyknout na nový tvar vašeho jména podle španělské výslovnosti a tak trochu se rozloučit se svou českou identitou. Jinak se vám může stát, že budete sedět v čekárně u lékaře či na nějakém úřadě a podivovat se, jaktože vás ještě nevolali, když už jste přece dávno na řadě?
Protože pracuji v mezinárodní společnosti plné rozličných národností a mateřských jazyků, setkávám se s různými verzemi výslovnosti svého jména. Pro Španěly jsem Mičal, pro Francouze Mišal a Američané se drží své známé (a snadné) verze Majkl. Skandinávští a německy mluvící kolegové se pohybují někde mezi Mikajl a Michael. Zatím nejexotičtější podobu svého jména jsem si vyslechl na 3-měsíčním pracovním pobytu v Brazílii, kde mi říkali Mišau.
Ze začátku jsem všem poctivě vysvětloval správnou výslovnost svého jména, ale po čase jsem pochopil, že bych nedělal nic jiného. A proto jsem se naučil být ve střehu a reagovat na cokoliv, co se byť jen vzdáleně podobá mému jménu. Já sám se snažím vyslovovat jména kolegů z různých koutů planety správně, ale musím přiznat, že se mi taky často stane, že sklouznu k fonetické verzi výslovnosti podle české abecedy, a to zejména u lidí, se kterými nejsem v častém kontaktu.
Další z důvodů, proč jsem přijal španělskou verzi svého jména, je ten, že je to prostě snazší a rychlejší. Pokud mám někomu sdělit svoje jméno po telefonu nebo mě má vyhledat na nějakém seznamu, bylo by komplikované říct česky Michal. V takovém případě by totiž španělská protistrana přepsala foneticky mé jméno na Mijal, protože španělské “j” se vyslovuje jako “ch”. A proto jdu cestou menšího odporu a dnes už chápu, že je jednoduší používat fonetickou verzi vašeho jména podle země, ve které žijete – stejně jako to udělala Petra Němcová.
Abych byl úplně férový, na závěr chci s radostí přiznat, že moji kolegové, se kterými pracuji opakovaně a často, se naučili správnou výslovnost mého jména, takže jsem si kus své české identity přeci jen zachoval.
