Zlozvyky ve Španělsku
O životě

Zlozvyky ve Španělsku

Zlozvyky ve Španělsku mi opravdu vrtaly hlavou a přiznám se, že jsem dlouho zvažoval, zda takový článek vůbec napsat, ale nedalo mi to. Samozřejmě nechci Španěly pomlouvat za jejich zády (těžko si tento příspěvek někdo z nich přečte), ale protože toto téma tvoří podstastnou část mého kulturního šoku, nemůžu se o ně nepodělit.

První, co člověka z našich končin ve Španělsku zaujme, je zívání. Španělé si při něm nezakrývají ústa (výjimky se samozřejmě najdou) a já si pokaždé vzpomenu na naši třídní učitelku ze základky, která vždy v takové situaci pronesla něco ve stylu: “Ještě že mám boty, co by se ti vzpříčily v krku, protože jinak bys mě spolknul celou.” Myslím, že ve Španělsku nikdy nebyla, protože tady by ji trefil šlak. Ono to asi souvisí s tím španělským požitkářským přístupem k životu. Zvednout ruku k ústům je tak namáhavé (pokud zívám, je to znakem toho, že už tak jsem přeci unavený) a takhle si to zívání více užiju. A když vám nikdy nikdo neřekl, že je to neslušné, těžko se budete chovat jinak. 

Přemýšlel jsem tedy, jestli je to prostě kulturní rozdíl a nejde tak o porušení etikety. Ale těžko se mi uvěří tomu, že by to bylo kdekoliv na světě v tzv. “lepší společnosti” přípustné. Myslím si, že zívání obecně je proti bontonu. 

Zakrývání úst je ve Španělsku asi zcela považováno za zbytečnou námahu, protože se tak neděje ani při kašlání či kýchání. Ze začátku jsem byl opravdu v šoku, o jak rozšířenou záležitost se jedná. Vzpomněl jsem si na Pelíšky a na ono známé: “Rozmohl se nám tady takový nešvar.” 

V metru, v autobusech, v obchodech, prostě všude lidé prskají na všechny strany a v obdobích nachlazení jsou nachcípaní prostě všichni. Párkrát jsem zkusil na dotyčnou osobu vrhnout káravý pohled, ale ten naprosto nechápající výraz (tedy pokud si vás ten člověk vůbec všimne) mně opravdu přesvědčil o tom, že oni nemají ani tušení, že dělají něco špatně. A to vám pak nezbývá nic jiného, než to brát s humorem (tedy pokud zde chcete žít). Takže jsem si udělal takový svůj soukromý závěr: Španělé tak rádi všechno sdílí (své zážitky, radosti i starosti), že si prostě nemůžou pomoct a musí s vámi sdílet i své bacily. A tak se tady zvesela několikrát ročně všichni vzájemně nakazí, ale mají své pohodlíčko.

Další věcí, na kterou radši předem upozorňuji veškeré návštěvy, je kousání nehtů. Já jsem ještě v žádné zemi nezaregistroval tak obrovským způsobem rozšířenou zálibu. A opět městská hromadná doprava je tím nejlepším místem, kde ji praktikovat. A samozřejmě bonusem je pak, pokud si ten člověk k tomu i kýchne, zívne a zakašle. Smrtící kombinace pro někoho ze střední Evropy.

Když je něco takový fenomén, musí to mít nějaké vysvětlení. Zřejmě musí být zakopaný pes v přístupu k malým dětem. Nejsem žádný odborník na výchovu, jen pouhý pozorovatel, ale ve Španělsku jsou děti bohy a vše se kolem nich točí. Často vzpomínám na své dětství, jak jsem chodil s těžkou aktovkou ze školy, pouštěl v MHD dospělé sednout a přišlo mi to naprosto přirozené. Tady neustále vidím ty strhané matky ověšené taškami svých ratolestí a v MHD mají jedinou starost, aby si ten jejich malý chudáček sednul. Dočetl jsem se, že ve Španělsku je typická “nadměrně ochranná výchova”. Ve většině španělských rodin se o děti starají s nepřirozenou a příliš velkou starostlivostí. Zatímco rodiče jako autority by měli dávat svým dětem příkazy a úkolovat je, ve Španělsku je to často naopak – děti rozkazují rodičům a ti jejich přání plní.

Nevychovanost španělských dětí by vydala na zvláštní článek, jen se pak není čemu divit, že nemají kde vybít tu nadbytečnou energii, když za ně rodiče všechno dělají, a to vůbec nemluvím o tom, jak mají být připravené na život. I v tom možná tkví zárodek strnulosti španělské ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti mezi mladými. Zvlášť když je tu nejnovějším sociálním trendem tzv. “bába hotel”, kdy se vnoučata v dospělosti stěhují k prarodičům, kteří jim poskytují veškeré zázemí. Na jednu stranu může jít o pěkný společenský trend, kdy senioři nabídnou své často zbytečně velké byty, které ani nevyužijí, a zároveň zaženou případné pocity osamělosti. Ale impuls k tomu, aby se mladí postavili na vlastní nohy, se tak odkládá na neurčito. 

A vidíte, zamyslíte se nad zlozvyky ve Španělsku a málem odkryjete příčinu velké hospodářské krize. Není na tom něco?

Více o španělské mentalitě si můžete přečíst například zde.

Hodnocení článku:

[Celkem hlasů: 8 Průměr: 4.8]

Pošli to přátelům…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *