Byl to takový ten den plný smíšených pocitů. Čekal nás nový život ve Valencii a za sebou jsme nechávali 8 let strávených v Madridu. Bylo nám trochu smutno, protože jsme věděli, že nám Madrid bude chybět, na druhou stranu jsme měli takové to příjemné chvění v oblasti žaludku a těšili jsme se na to, co nás ve Valencii čeká.
Přesně si vybavuji náš příjezd do Valencie, kdy jsme zaparkovali před domem, bylo horko, kočky utahané a ukňourané po 4 hodinách v autě a Myšák se vypravil nahoru do bytu na průzkum. Vrátil se a povídá: “Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.” Ta dobrá byla, že stavební firma stihla namontovat v bytě dveře mezi pokoji, což pro nás bylo důležité kvůli kočkám, abychom jim mohli korigovat možnost volného pohybu po bytě. Špatná zpráva byla, že byt byl jak po výbuchu, totální staveniště plné sutin a byl tam pán, který instaloval kuchyňskou linku a zdaleka se neblížil do nějaké finální fáze.
Takže jsme v budoucím pokoji pro hosty, který byl skladištěm materiálu, zabydleli kočky, aby se mohly po cestě občerstvit a dojít si na záchod, a my se pustili do vyklízení naší budoucí ložnice, která byla plná sutě, abychom měli alespoň jedno obyvatelné místo v bytě.
Ten den jsme končili někdy kolem půlnoci, úplně vyčerpaní, ale ložnice byla uklizená, postel smontovaná a my měli kde složit hlavu. Tekla voda a fungoval záchod, což byl pro nás v tu chvíli největší zázrak na světě. Že ještě nebyl nainstalovaný sprchový kout a obývák vypadal jak hrubá stavba po bombardování, to nám v tu chvíli bylo jedno.
Asi jsme si příjezd do Valencie představovali trochu jinak, ale na druhou stranu stavební firma opravdu dělala všechno, co bylo v jejích silách, a věděli jsme, že nám vyšli maximálně vstříct, abychom se mohli v tom šibeničním termínu nastěhovat.
