• O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 13.

    Lístky na na karnevalový průvod byly platné na den příletu. To znamená ten samý den, co jsem musel na pohotovost, kvůli zdravotní indispozici. Infuze mě sice postavila zpátky na nohy, ale nebyl jsem ještě 100% fit. Jenže když už je člověk v Riu a má drahé lístky na karneval, tak prostě neexistuje jiná možnost než tam jít! Cesta z metra na sambodrom byla hrozná. Nenáviděl jsem každého, kdo mi zakřičel u ucha nebo do mě strčil a každý závan čehosi na grilu mi pokaždé otočil žaludek. Sambodrom byl obrovský a při pohledu na všechny ty zaplněné tribuny jsem měl pocit, jakobych se ocitnul ve filmu Hunger games. Měli jsme lístky na tribunu…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 12.

    Vzal jsem si v práci 1 den dovolené, abych si mohl prodloužit víkend a taky trochu poznat a procestovat Brazílii. Jeden z cílů mých cest bylo Rio de Janeiro. Všichni mi říkali, že by to byl hřích nenavšívit Rio, když už jsem byl v Brazíli a zrovna v sezóně karnevalu. Na Rio de Janeiro zaručeně nezapomenu! Murphyho zákony bohužel zafungovaly a těsně před cestou jsem nebyl tak úplně ve formě. Myslel jsem si, že mi jenom něco takzvaně “nesedlo” a že se z toho nějak dostanu. Podvědomě jsem si ani nepřipouštěl jinou variantu, když už bylo všechno zajištěné a zaplacené včetně poměrně drahého lístku na karneval. Rozhodně mě nenapadlo, že místo obdivování výhledu z Cukrové…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 11.

    Probudil jsem se s kocovinou a samozřejmě jsem si říkal, že už NIKDY nebudu pít. Anebo aspoň už nikdy nebudu míchat caipirinhu s vodkou. V tom jsem ucítil, že mě svědí kotník. Když jsem rozlepil oči, zjistil jsem, že tam mám 3 štípance. Prolítlo mi hlavou: Takže jako teď mám tu ziku? To bylo první, co mě napadlo, a v zápětí jsem si uvědomil, že se v Sao Paulu o viru zika vlastně vůbec nemluvilo, narozdíl od masáže evropských médií před mým odjezdem do Brazílie. Původ mé kocoviny byl následující: kolegyně z práce slavila narozeniny a pozvala úzký kroužek kolegů na oslavu (doteď moc nechápu proč i mě?). Oslava se konala v jazz baru s živou hudbou. Když…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 10.

    Dostat se na mezinárodní letiště Sao Paula v pátek odpoledne je mega stres. Když mi kolega z Madridu radil, ať se pokud možno vyhnu pátečním letům anebo ať jedu na letiště s 4 hodinovou rezervou, říkal jsem si v duchu, že musí určitě přehánět. Nepřeháněl! Sao Paulo patří k metropolím, které bohužel nemají metro nebo vlak, který by vás snadno dopravil z centra na letiště a naopak. Byla tu sice varianta dostat se městskou dopravou na letiště, ale v mém případě to bylo tak komplikované (vlak+metro+metro+metro+autobus), že bych na všechny ty přestupy potřeboval snad skoro 1 den dovolené. Proto jsem se rozhodl jet taxíkem. Ale pozor, nesměl to být jakýkoliv taxík, na který mávnete na ulici, protože…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 9.

    Rozhodl jsem se vyzkoušet veřejná kola. Nažhavil jsem aplikaci v mobilu a ta mi ukázala, že v mém okolí je pár volných kol k dispozici. Hned na první stanici jsem zjistil, že tam sice jsou 2 kola, ale aplikace „viděla“ jenom jedno, a to mi z nějakého důvodu nepovolila použít. Nevadí, řekl jsem si a šel jsem na vzdálenější stanici, kde jich mělo být 5 k dispozici. Když jsem tam dorazil, zajásal jsem, protože tam bylo skutečně 5 kol ve stojanech. Zalogoval jsem se do aplikace a zjistil jsem, že tato stanice se mezitím stala dočasně offline a nebylo možné použít žádné kolo. Začal jsem pochybovat o funkčnosti celého systému, ale ještě jsem se podíval…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 8.

    Už jsem si myslel, že jsem po téměř 2 pracovních týdnech tady perfektně rozkoukanej a že už zkrátka vím, jak to v kanceláři chodí, a nic mě nepřekvapí – OMYL. Ráno jsem přišel do práce a naše recepční na mě vychrlila něco portugalsky. Po 8 hodinách spánku, ranním fitku a opravdu bohaté snídani jsem měl dobrou náladu, takže jsem se nenechal rozhodit a zkoušel jsem komunikovat velmi improvizovanou portugalštinou. Zaslechl jsem něco o masážích, když mi recepční ukazovala na svém monitoru časový slot 15:30-16:00. Předstíral jsem, že perfektně rozumím a v hlavě jsem si pořád opakoval 15:30 a taky to, že musím co nejdřív odchytnout kolegyni z HR a ověřit…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 7.

    Historické centrum Sao Paula mi vzalo veškeré iluze. Veřejné stavby jako městské divadlo nebo katedrála byly v obležení lidí, kteří doslova nemají nic a jen tak leží na zemi bosí. Jasně, spousta lidí mi říkala, že v Brazíli jsou obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými, ale že to bude až tak drsný, jsem nečekal. Tak nějak optimisticky jsem pořád doufal, že to přece nemůže být tak hrozný. Může! O to víc mi došlo, v jaké bublině si žiju ve své moderní business čtvrti, kde se staví jeden mrakodrap za druhým a potkávám hezky oblečené lidi. Do centra jsem vyrazil jednou v sobotu ráno hned po snídani a rozhodl jsem se, že už je…

  • jazykovka ve španělsku
    O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 6.

    Začal jsem chodit na portugalštinu. Nacpali mě do kurzu s kolegyní, kterou jsem si pojmenoval Emily, protože byla podobná postavě Emily ze seriálu Revenge. Ta moje Emily měla zhruba středně pokročilou úrověň, takže jsem se cítil dost provinile, že jsem jí brutálně pokazil její doposud privátní hodiny. Když jsem se jí žertovně omluvil, že ji musím totálně ruinovat její hodiny, protože jsem absolutní začátečník, tak reagovala celkem chladně a lehce nafoukaně. Tím pádem mi bylo naprosto jasný, že z nás kamarádi asi nebudou. Lektorka byla mladá sympatická holka, která na sebe v úvodu práskla, že je možná dyslektická, takže jsem celkem váhal, zda to, co psala na tabuli, bylo pokaždé správně napsané. Knížka,…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 5.

    Po více než týdnu v Brazíli jsem mohl opravdu potvrdit tvrzení mojí kolegyně, že Brazilci jsou hodně “touchy”. Téměř pokaždé, když jsem se s někým střetnul na chodbách kanceláře, tak mě poplácal po rameni. Už jsem vypozoroval, že to byla naprosto normální věc a nestávalo se to jenom mně – cizinci z Evropy, protože Brazilci prý mají děsně rádi cizince. Já jsem na druhou stranu musel působit tak nějak chtivě, když jsem při uvítání kolegyň automaticky dával dvě pusy na tvář – jednu zleva a jednu zprava – jak jsem byl zvyklý ze Španělska. A přitom jsem byl už párkrát upozorněn, že v Brazílii se dává jenom jedna pusa. O…

  • O životě

    3 měsíce v Brazílii – díl 4.

    Zatím jsem neměl moc času poznávat krásy Sao Paula, protože pracovní dny mi moc volného času nedopřávaly. Tak nějak jsem očekával, že to bude v režimu práce, práce, práce, pak na hotel, trochu vyspat a ráno zase nanovo práce. Nicméně šedý stereotyp mi rozbíjelo jiné pracovní prostředí a především jiný jazyk. Zjistil jsem, že dvakrát týdně dostává každý zaměstnanec zadarmo ovoce. Taková milá paní obcházela všechny stoly a každému rozdávala 1 kus. První ovoce, které jsem zažil, bylo jablko. Říkal jsem si, jestli dojde na řadu nějaké exotické neznámé ovoce, tak asi budu muset pozorovat kolegy, abych zjistil, jak se to má jíst. Jablko jsem si snědl a pracoval dál…