Pamatujete si na naše vyprávění, jak jsme se v roce 2012 rozhodovali o tom, jestli se přestěhovat do Španělska, a vypravili jsme se na prodloužený víkend do Valencie, abychom si všechno v klidu promysleli a definitivně si řekli, jestli do toho půjdeme? Uměli jsme španělsky jen pár slov, paní z AirBnB jsme sotva rozuměli, jak se pouští teplá voda, a to především díky tomu, že to bylo velmi názorně předvedené. A ten víkend k tomu rozhodnutí došlo, dokonce jsme si koupili španělské SIMky a vrátili se do Čech, abychom se pustili do realizace našeho plánu.
Od té doby se Valencie v našich životech pravidelně objevovala, i když jsme žili v Madridu. Rádi jsme se vraceli na její pláže, objevovali její kouzlo. Když řeknete Madriďanům, že Madridu chybí jediná věc k dokonalosti, a to moře, významně zavrtí hlavou a popřou to slovy: “Vždyť Madrid má moře. Stačí sednout na AVE a za hodinu a půl jsi ve Valencii.”
V podstatě pro mě nebylo velkým překvapením, když jsem se v madridském muzeu Sorolla na první pohled zamiloval do Sorollových obrazů a vzápětí zjistil, že patří mezi valencijské nejslavnější rodáky.
Nebylo divu, že když jsme přemýšleli o koupi bytu u moře, padla jasná volba na Valencii. Bylo to myšlené jako investice s tím, že byt budeme pronajímat a na důchod si ho zrekonstruujeme a odstěhujeme se k moři. A tady začíná náš další příběh, který se nakonec vyvinul úplně jinak.