Jedna z věcí, kterou na životě ve Španělsku miluju, je to, že tady můžu mluvit tajnou řečí, které nikdo nerozumí. Tou tajnou řečí je pochopitelně čeština a logicky je zapotřebí mít k sobě parťáka, který taky mluví česky. A jelikož jsme oba dva Češi, tak máme velkou svobodu v komentování lidí či situací bezprostředně nahlas rodným jazykem. Přestože v Madridu není tolik Čechů či Slováků, už párkrát se nám komentování nahlas tak trošku nepovedlo a trapas byl na světě.
Znáte ten pocit, kdy spěcháte a před vámi jde po úzkém chodníku někdo větších rozměrů (do šířky) a k tomu v každé ruce nese několik objemných tašek? Jakékoliv snahy předejít dotyčného/dotyčnou se jeví jako mission impossible. Přesně v takový moment se nám tenkrát tolik hodilo ulevit si a pronést hezky česky “Sakra! Bába se tady motá!” Netušili jsme však, že se za námi ozve taky hezky česky “Ááá, slyším češtinu, no dobrý večer!” Když jsme se otočili, abychom zjistili, kdo nám bez problému porozuměl, uviděli jsme sympatickou slečnu, která se na nás lišácky usmívala a v zápětí zašla do blízkého vchodu domu.
Nebo jiný příklad: Když jsme šli v Madridu do kina na druhý díl trilogie Hunger Games, vybírali jsme si sedačky v rezervačním systému strategicky tak, abychom měli co největší pohodlí. Našli jsme 3 sedačky, které byly z jedné strany oddělené uličkou a z druhé strany sloupem. Rozhodli jsme se zarezervovat si 2 sedačky dál od sloupu a říkali jsme si, že na to divné místo u sloupu určitě nikoho neposadí. K našemu překvapení se těsně před začátkem promítání objevila slečna, která neverbálně naznačovala, že chce projít na své místo u sloupu. Nevěnoval jsem jí moc pozornosti, protože jsem v tu chvíli bojoval s telefonem, který se mi nějak záhadně zablokoval, a tak jsem ho nedokázal dát do letového režimu. Protože už se mi to stalo opakovaně, byl jsem celkem podrážděný a myslím, že tenkrát padlo i pár ostřejších slov. Slečna vedle mě se sice lehce zasmála, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože film zrovna začínal. Při závěrečných titulcích, když kinosál začal ožívat a lidé pomalu odcházeli, jsme se pustili do sdílení dojmů z filmu. V tom se do toho vložila naše spolusedící a oznámila nám, že si nemohla nevšimnout, že mluvíme česky. V tu chvíli mi došlo, že rozuměla ÚPLNĚ všemu, co jsem tam vysílal před začátkem filmu, když jsem bojoval s telefonem. Pak už se nás jen přeptala na pár praktických rad ohledně Madridu a rozloučili jsme se. Jaká asi může být pravděpodobnost toho, že v obrovském kinosále v Madridu narazíte vedle sebe na Češku?
