Rozhodl jsem se vyzkoušet veřejná kola. Nažhavil jsem aplikaci v mobilu a ta mi ukázala, že v mém okolí je pár volných kol k dispozici. Hned na první stanici jsem zjistil, že tam sice jsou 2 kola, ale aplikace „viděla“ jenom jedno, a to mi z nějakého důvodu nepovolila použít. Nevadí, řekl jsem si a šel jsem na vzdálenější stanici, kde jich mělo být 5 k dispozici. Když jsem tam dorazil, zajásal jsem, protože tam bylo skutečně 5 kol ve stojanech. Zalogoval jsem se do aplikace a zjistil jsem, že tato stanice se mezitím stala dočasně offline a nebylo možné použít žádné kolo. Začal jsem pochybovat o funkčnosti celého systému, ale ještě jsem se podíval v aplikaci po jiné stanici v okolí. Aplikace hlásila, že blízko mého hotelu je najednou všech 10 kol volných! (předtím tam byla nula).
Po předchozích zkušenostech už jsem té informaci tolik nedůvěřoval, ale stejně jsem se tam šel mrknout. Už z dálky jsem viděl, že se kolem kol motal nějaký technik. Zeptal jsem se ho jedním slovem, jestli „můžu?“ a zároveň jsem si přál, aby mi odpověděl taky pouze jednoslovně ano nebo ne. Nevypadalo to, že by protestoval, tak jsem to vyzkoušel. Stojan zeleně zablikal a kolo mi vydal – juchuu! Z mojí čtvrti vedla cyklostezka až do parku Ibirapuera, což byl můj cílový bod. Ze začátku to bylo po rovince a nebyl ani velký provoz. Když jsem dorazil do míst, kde jsem to začínal poznávat – především díky restauraci, kde jsme byli s Nicolasem a Andresou na obědě – tak jsem se lehce nafoukaně zaradoval (asi jako Droběna v pohádce Tři oříšky pro Popelku – cha chá!), že jsem to šikovně zvládnul i bez mapy. Hned na to přišel zasloužený trest a přede mnou se objevilo pořádný stoupání. Nebylo úplně ideální šlapat do kopce na přímém sluníčku s kolem, co má jenom 3 základní převody. Funěl jsem, potil jsem se a přitom vzpomínal na ta úžasná madridská elektrokola. Vyšlapal jsem kopec a po chvíli dorazil do parku, kde bylo dost rušno. A pak že jen v neděli je celý Sao Paulo v parku, říkal jsem si. Když jsem se vzdálil od těch davů nadšených sportovců, kteří se mi pořád motali pod kolo, jsem mohl konečně vypnout a užívat si pohodový den. Netrvalo to moc dlouho a z bezstarostné jízdy mě vytrhla hlasitá píšťalka a gestikulování strážníka. Rozhlídnul jsem se kolem sebe a došlo mi, že jsem vjel do prostoru určeného jen pro bruslaře. Provinile jsem sklopil hlavu a potupně couval se svým sytě oranžovým kolem pryč.
