První den v práci byl moc fajn. Prokousal jsem se přes recepční, která mluvila jenom portugalsky a dost se ztrácela na mé občance. Uvedli mě k ‘mému’ stolu, kde na mě čekal balíček s welcome dárečky, a pak začala zkouška paměti aneb tak schválně kolik jmen si dokážeš zapamatovat během rychlého představení, kdo se jak jmenuje a co dělá. Brazilská pobočka má cca 100 lidí, ale naštěstí pro mou paměť, hodně z nich bylo na dovolených, protože na jižní polokouli bylo léto tenkrát v plném proudu. Úvodní frázi HR kolegyně doteď slyším ve svých uších: “Chci vám představit Michala, pracuje v centrále v Madridu, ale není to Španěl, je z České republiky”. V 90% případů následoval údiv, jak exotická národnost zavítala do Brazílie (věděli vůbec, kde se ČR nachází?). Já naopak musel maskovat nečekané uchechtnutí, když mi představili kolegyni jménem Suelen. Okamžitě se mi vybavila alkoholička Sue Ellen ze seriálu Dallas. “Moje” Suelen byla mladá černoška a nevypadalo to, že by byla alkoholička, takže měla s tou seriálovou málo společného. Chvíli jsem bloudil po našem patře, místo kuchyňky jsem došel k záchodům a naopak. Pak mi řekli, že i když mám pracovní vízum v pase, musím se zajít zaregistrovat na Federální policii a že se mnou následující den vyšlou tlumočníka, který se o mě postará.
Druhý den ráno jsem podle pokynů vyrazil. Nebyl to úplně nejlepší nápad vzít si zbrusu nový batoh, který jsem dostal v rámci welcome balíčku první den v práci. Dokumenty jsem pochopitelně hledal pokaždé v té nesprávné kapse a všechno mi děsně trvalo. Navíc jsem si zapomněl vzít něco, co by zabilo čekání (sluchátka, knížka) a tak jsem se musel spokojit s pozorováním lidí. Pestřejší mix jsem asi nezažil: od černochů přes asiaty, hispánce, muslimky až po mulaty a pár Evropanů. Právě první zmiňovaná skupina byla nejvíce zastoupená a lákala pozornost především díky tradičním africkým hábitům a pokrývkám hlavy. Působilo to dojmem, že každou chvíli musí začít koncert Dr. Albana. Můj tlumočník mi ochotně radil, kam mám jít, co bude následovat atd. Byrokracie v Brazílii je opravdu šílená! Ale tím myslím OPRAVDU ŠÍLENÁ! Tak trochu jsem s tím počítal po zkušenosti s brazilským konzulátem v Madridu. Čekání bylo zdlouhavé a otravné, od jedné přepážky ke druhé, pak vyfotit, pak nechat sejmout otisky prstů. Když už mi slavnostně vrátili pas spolu s nějakým potvrzením a já se těšil, že to mám za sebou, tak tlumočník našel chybu na jednom dokumentu a začal obíhat úřednice, aby zjistil, co s tím. Já jsem si rezignovaně sednul k fanouškům Dr. Albana a zase čekal. Po další hodině čekání mi vrátili pas s opraveným potvrzením a já se vydal směr hotel s chutí padnout do postele.
