3 měsíce v Brazílii – díl 2.

Do Brazílie jsem přiletěl v sobotu brzo ráno, takže jsem měl celý víkend na to, se v klidu zabydlet a prozkoumat okolí hotelu před prvním pracovním dnem. Byl to úplně nový pocit se v lednu potit na ulicích a vyhledávat stín. U snídaně jsem narazil na džus z ovoce zvaného ‚goiaba‘. Moudrá wikipedie to překládá do češtiny jako kvajáva hrušková – anglicky guava, jestli to někomu líp napoví? Každopádně mně to nepomohlo, ale i tak jsem se rozhodl to vyzkoušet. Chuťově mi to připomínalo passion fruit, a tak jsem tomu začal říkat ‚ten džus z passion fruit u snídaně‘. Následující den ve 13h mě vyzvedla kolegyně, která mi zařizovala administrativní věci, a že prý půjdeme na oběd. Bydlela nedaleko mého hotelu (z mého okna jsem viděl její věžák) a prý že to bude nejlepší způsob, jak poznávat čtvrť Vila Olimpia. Myslel jsem, že to bude jen takový rychlý formální oběd, spíš pracovního charakteru, ale mýlil jsem se. Objednali jsme si (teda spíš kolegyně objednala a já jsem si definitivně ověřil, že portugalština opravdu není španělština s několika odlišnými výrazy, jak jsem doufal). Otázka, jestli už jsem ochutnal místní caipirinhu, na sebe nenechala dlouho čekat a témata ke konverzaci začala být víc a víc osobnější. Po výborném lososu jsme utíkali do nedalekého baru a v ruce se mi objevil drink servírovaný přímo z kokosového ořechu – prý na žízeň, protože je horko. Bar s hezkou terasou byl plný místních lidí, všichni vypadali pohodově a několik párů si projevovalo svou náklonost dost intimně. To je prý úplně běžná věc, protože Brazilci jsou hodně ‚touchy‘, jak jsem se dozvěděl. Zanedlouho přistála na stole moje první caipirinha (MŇAAAM!) a témata ke konverzaci začala být ještě víc osobnější a šťavnatější. Aniž bych se ptal, tak jsem se dozvěděl, jaké “praktiky” aktuálně frčí v Sao Paulu, což byl celkem slušný insight na to, že jsem v Brazílii nebyl ani 48 hodin.